Na příchod na svět se připravujeme. Na cestu opuštění tohoto světa ne. Bojíme se, nemluvíme o tom. Ano, je těžké představit si, že už zítra tady nemusím být. Co bych si přála udělat s vědomím, že se zítra neprobudím? Kterému milovanému člověku bych chtěla odpustit? Koho bych si přála pohladit a říci mu, že ho mám ráda, že mu děkuji?
Když jsem se na podzim dozvěděla, že naše rodinná přítelkyně Márinka umírá, byl to šok. V létě chodila po horách, byla plná životního elánu. Ne, to nemohla být pravda. Byla. Márince zbýval krátký čas. Diagnóza: rakovina slinivky.
Dodávala jsem si odvahy zavolat Márince, zavolat jejím dcerám. Hledala jsem to správné vyjádření. Uvědomovala jsem si, že každé slovo by se mohlo dotknout citlivého místa, že by mohlo být prázdné. Jakým překvapením pro mě bylo, že všechny telefonáty byly krásné. Plné bytí a hřejivého pocitu, že můžeme mluvit na rovinu. I když srdce krvácelo a bolelo, tak právě ta účast člověka zvenčí bylo to, co si děvčata přála. Potřebovala sdílet svou bolest. Na straně jedné byla Márinka, které zbýval krátký čas. Na straně druhé dvě milující dcery, které o ni pečovaly. Ženy praktické, snažící se vstřebat šok a realitu života. „Jsme bolavé, zároveň bychom rády zůstaly nohama na zemi,“ shodly se sestry. „Co by bylo důležité udělat, abychom se nyní mohly naplno věnovat mamince a až přijde její čas, nemusely bychom být pod tlakem povinnosti? Převést auto, zajistit dispoziční práva k bankovnímu účtu, co dál? Nechceme to řešit, je nám to proti srsti, nemáme na to čas ani myšlenky,“ řekla dcera Lucie. Být v přítomnosti umírajícího jako člověk blízký rodině, který ale není přímým příbuzným, mi umožnilo vidět situaci s určitým odstupem a pomoci dcerám tak, aby se mohly věnovat své matce. Jednoho rána jsem převzala klíče od Márinčina auta a jela jsem na stanici technické kontroly. Slzy mi tekly po tvářích. „Proč to auto prodáváte?“ zeptal se technik. „Já to auto neprodávám, já ho převádím z umírající matky na dceru,“ odpověděla jsem zastřeným hlasem.
V jedné věci bylo od počátku jasno. Márinka si nepřála umřít v nemocnici. Ani dcery to nechtěly. Lékaři v nemocnici léčí. Ale tady již nastal čas pro péči paliativní. Začaly jsme společně navštěvovat podpůrnou a paliativní ambulanci, kterou v září 2019 otevřel Hospic svatého Lazara v Plzni. Ordinace vypadala jako pokoj u někoho doma. MUDr. Pachner se věnoval nejen Márince, ale i nám. Povídal si s námi o strachu, obavách z neznáma. Při jedné z návštěv pan doktor vtisknul Márince do ruky své telefonní číslo. Objal ji a políbil na tvář. „Holky, mě poprvé v životě políbil můj ošetřující lékař,“ řekla Márinka a usmívala se. Možná, že právě díky těmto návštěvám pak snadněji zvládla ten nesmírně těžký krok, naposledy zavřít dveře svého bytu. Znala už totiž prostředí hospice. Vlídné a láskyplné přijetí ošetřujícího personálu bylo dojemné a péče o Márinku skvělá. Dveře do hospice byly pro rodinu i přátele kdykoliv otevřené, dcery mohly s maminkou spát v jednom pokoji. Jeden večer jsme si tam udělaly i malé posezení, jako když se rodina sejde o narozeninách. Něco malého k zakousnutí, symbolická sklenička fernetu, který Márinka měla ráda, vyprávěly jsme si, mačkaly se jedna k druhé na posteli jako puzzle.
Když nadešly poslední minuty Márinčina života, držela Lucie maminku za ruku, hladila ji po vlasech. Já jsem stála za Lucií a pevně ji objímala. Pár minut ticha. S jedním nádechem se Márinčiny oči otevřely, směřovaly k nebi a pak se zase zavřely. Poslední vědomý nádech. Konec. Propukly jsme v pláč, srdce nás neskutečně bolelo. Ale možnost být s ní do poslední chvíle byla pro nás darem. Márinka byla krásná. Její tvář už nebyla v napětí.
Tyto řádky jsou jen malým nahlédnutím do něčeho, co se kolem nás všech odehrává každý den. Umíráme. Rozdíl je v tom, kde a za jakých okolností se to děje. V nemocnici, hospici, doma? Kde by sis to vybral ty? Když slyšíme slovo nemocnice, nebudí to v nás takové emoce jako slovo hospic. A přitom člověk umírá nejčastěji právě v nemocnici. Nebojme se mluvit o smrti. Márinka nám pomohla, povídala si s námi. K poslednímu rozloučení dojde, až bude teplo. Přála si to a řekla nám to.
(zahrnuto ve Výroční zprávě Hospice svatého Lazara, str. 18 a 19)
~ Petra Krákorová
