Jmenuji se Petra Krákorová

Jsem zakladatelka projektu Loučím se.

Na začátku mé cesty loučení se byla jedna konference, kdy na podiu mluvila mladá žena o síle opravdového rozloučení a v hledišti ji poslouchala jiná, která se za pár dní nečekaně stane vdovou. V technickém zákulisí můj kamarád a parťák David, bojující s leukémií, a já v roli produkční, netušící, že právě míchám svými životními kartami.

Po pár měsících jsem poprvé zažila sílu osobitého rozloučení. David zemřel a naše TEDx komunita požádala řečnici Blanku o pomoc s přípravami posledního rozloučení. Po řece plující květinové X, které se nám vzdalovalo stejně jako přítomnost Davida, bylo emočně silným, ale současně hojivým přechodovým rituálem. Až zpětně mi došla důležitost aktivování komunity a to, že člověk by neměl být se svým zármutkem sám. V té chvíli jsem si uvědomila velké rozdíly v přijetí vlastních ztrát v porovnání s tím, kdy jsem neměla možnost se rozloučit nebo se loučit v chladném neosobním prostředí, kde se mi zdálo, že jsem sama a vše se odehrává někde daleko ode mě.

Hluboce se do mě propsala také první zkušenost s doprovázením umírajícího člověka. Možnost být u posledního výdechu a stát po boku dcery, které právě zemřela maminka, pro mě bylo darem, za který nikdy nepřestanu být vděčná. V mém životě tím okamžikem nastal zlom, kdy jsem došla na rozcestí a vydala se cestou poznávání sebe samé, tajemství umírání a smrti, a vzdělávání se po odborné stránce. S praktickou částí péče mi pomohl osud, když jsem se starala o svoji maminku, která po třech operacích zůstala v umělém spánku a její stav vyžadoval dlouhodobou rekonvalescenci. Velkou životní zkouškou a zároveň zkušeností byla také Alzheimerova nemoc, kterou v závěru svého života trpěl otec mého partnera.

Měla jsem štěstí v tom, že jsem na náročné situace většinou nebyla sama. Bylo tomu tak i díky mému daru umět aktivovat lidi kolem sebe, zapojit je a sdílet s nimi radosti i starosti života.

Rozhodla jsem se v tom pokračovat i nadále. Pomáhám lidem procházet nelehkými životními cestami a nejsem na to sama. Na loučení se nechce být nikdo sám.
A proto se zrodilo Loučím se.

Poznávání, vzdělávání

2024 státní zkouška Poradce pro pozůstalé
2024 doprovázení umírajících / Marta Hošťálková
2024 setkání s duševním onemocněním v paliativní péči / Cesta domů
2023 právo a paliativní péče I. a II., / Barbora Steinlauf
2023 – dosud dobrovolník v domácím hospici Svatého Lazara v Plzni
2023 rekvalifikace Pracovník v sociálních službách
2022 – 2023 dobrovolník ve stacionáři Domovinka
2023 paliativní přístup v terénních sociálních službách / Cesta domů
2022 deathwalker – Zenith Virago a Kateřina Grofová
2022 vědomé umírání / Soňa Černá
2021 umění smutnit v čase životních změn / Ulrike Reimann a Kateřina Grofová
2021 kurz doprovázení obřady posledního rozloučení / Ke kořenům
2021 validace podle Naomi Feil – komunikace s lidmi s demencí / Mária Wirth.
2021 virtuální realita – svět očima člověka s demencí / David Šourek
2014 emoční trénink / Hana Havlová a Petr Maňas

Jsem vystudovaná strojařka, která měla zkoumat ocel ve výzkumném ústavu plzeňské Škodovky. Přišel ovšem Listopad 89 a moje vnitřní rebelka se rozhodla pro radikální změnu. Nechala jsem se zlákat do nové a tehdy neprobádané oblasti informačních technologií, kde jsem se pak pohybovala dlouhých 18 let, než dozrála odvaha udělat další krok jiným směrem.

V průběhu let jsme spolu s dcerou Bárou založily neziskovou organizaci pro dobrovolnický projekt TEDxPlzeň.

Poslední roky nacházím smysl v propojování online a offline světa, když řídím produkci online přenosů ve Studiu zamlklých mužů. Podílím se na osvětě činnosti Centra Seňorina pro pečující o lidi s Alzheimerovou nemocí, a ve smyslu osvěty a propagace podporuji projekt Domestici.

Poslechněte si

Dělejte poslední rozloučení, má to smysl / Aloisovy otázky: Petra Krákorová a Jarka Švarcbachová: zde.

 

Beseda k filmu Tancuj Matyldo /Seňorina pro pečující: zde