Na jaře letošního roku jsem byla požádána o provázení obřadem muže, který zemřel po krátké těžké nemoci. Neznala jsem ho za jeho života, ale měla jsem tu čest poznat ho díky vyprávění jeho nejbližších – vdovy a jejich dvou dcer. Měla jsem připravit smuteční řeč, která by vystihla jeho život a vzdala mu naposledy čest.
Rodina mě pozvala k sobě domů. Seděli jsme nad kávou a domácím štrúdlem v dílně, která bývala královstvím zesnulého muže. Všude kolem nás byly jeho stopy, jakoby tam stále byl s námi. Seděla jsem, poslouchala jejich vyprávění a psala si poznámky. Představovali mi ho nejen slovy, ale především láskou, která z nich proudila, když o něm mluvili. Byly to dojemné i vtipné příběhy, drobné každodenní okamžiky, které pro ně měly obrovský význam. Pustili jsme hudbu, kterou mu vybrali, a já cítila, jak se každá píseň stává dalším střípkem do mozaiky jeho života. Občas mi stekla slza, ale věděla jsem, že díky jejich otevřenosti může vzniknout smuteční řeč, která bude opravdovou oslavou života rodiny i zesnulého muže. Vyprávěli srdcem, byli mou prodlouženou rukou a díky tomu jsem mohla pochopit, kdo byl a jaký život vedl.
Doma jsem si utřídila jednotlivé poznámky a požádala svého partnera o společné sepsání smuteční řeči. Ani on neznal zesnulého, ale když jsem mu převyprávěla jeho životní příběh a vzpomínky manželky a dcer, jakoby se nám oběma před očima rozběhl film o životě muže, který všem kolem sebe dovedl rozdávat radost a dobro. Nikdy jsme se s ním nepotkali, ale v tu chvíli jsme měli pocit, že to byl náš starý známý a slova smuteční řeči jakoby sama plynula na papír a skládala se v oslavu naplno prožitého života. Když jsme dopsali poslední slovo, podívali jsme se na sebe a oba dva jsme měli v očích slzy dojetí.
Píseň, kterou vdova vybrala k vyprovázení rakve, byla tak silná, že jsem si ji musela doma neustále pouštět a trénovat řeč, protože jsem při ní pokaždé plakala. Ctím pravidlo, že obřadnice nesmí plakat více než pozůstalí – naše role je stát pevně, být jejich oporou. Trénovala jsem, dokud se mi nepodařilo tu píseň přijmout tak, že už mi nepůsobila smutek, ale klid.
Když nadešel den obřadu, netušili jsme, kolik lidí přijde. Rodina byla překvapená stejně jako já, když jsme viděli ty davy, které mířily do obřadní síně plzeňského krematoria. Rozbušilo se mi srdce a pomyslela jsem si, že i zesnulý by byl dojat. V ten moment jsem ho v duchu poprosila o podporu. Jako by mi odpověděl tím, že na obřad poslal čestnou stráž hasičů, kteří stáli vedle rakve a vytvořili kolem ní pocit bezpečí. Když se rozezněla ona závěrečná píseň, pocítila jsem v sobě klid a byla schopná si dokonce i zpívat text. Byla jsem ve své roli, stála jsem pevně a cítila jen krásu toho okamžiku. Krásu, která vycházela z rodiny, z jejich lásky, z jejich ochoty sdílet a otevřít se. Oni byli mou inspirací, mou oporou.
Na ten obřad nezapomenu. Bylo to krásné a důstojné rozloučení, které bylo odrazem toho, kým zesnulý muž byl – nejen pro svou rodinu, ale i pro všechny, kdo se s ním přišli rozloučit.
~ Petra Krákorová
